Šamanská jurta - První etnografické a obřadní centrum sibiřského šamanismu

ŠAMANSKÁ TUVA DNES

Nejvýraznější návrat k šamanismu se v rámci Ruské federace podařil Tuvincům. Republika Tuva se proslavila dvěma mezinárodními sympozii šamanů a šamanologů, a to v roce 1996 a 2003. Obě tato setkání podle interpretace místních šamanů spojovala myšlenka "celosvětového propojení šamansky praktikujících a zájemců o šamanismus", ale podle nezávislých pozorovatelů jevila spíše silné nacionalistické prvky.

"Tuvinští šamani chtěli především ukázat, že oni jsou nejsilnější, a tak zahraničním šamanům dovolili jen to, aby se připojili k závěrečnému bubnování..."

Návrat k šamanismu, dokonce podpořený prezidentem Tuvy, se v této autonomní republice stal výrazným prostředkem pro posílení tuvinské identity. "Svět pohlíží na tuvinské šamany, protože jsou nejsilnější," prohlásila velmi sebevědomě tuvinská šamanka Aj-čurek, ředitelka centra Tos deer v hlavním městě Kyzyl.

Jaká byla historie tohoto vzkříšení? Po roce 1991 se v Kyzylu na popud tuvinského etnografa, historika a spisovatele Kenina Monguše Lobsana zformovalo první šamanské centrum, které se po třech letech činnosti rozpadlo a dalo vzniknout dvěma centrům dalším. Příčiny rozpadu mohou být nyní různé. Nejpravděpodobnější je však ta, že podle tradice bývali šamani vždy velmi silné osobnosti a vzájemně se nesnášeli. Tuvinské egendy jsou plné bojů mezi šamany, kdy šlo skutečně o to, aby jeden z nich zvítězil, druhého usmrtil a vzal mu jeho sílu. Při bližším poznání šamanů působících v centrech si nemůžeme nevšimnout, že šamani jsou jedinci, kteří mezi sebou soupeří, což prakticky vylučuje jakoukoliv spolupráci. Pokus o sjednocení je však zároveň velmi promyšleným tahem, jak obnovit pozornost okolního světa na malé, dříve utlačované etnikum, získat zájem turistů a zajistit zemi určitý finanční příliv. "Tuva má světu co ukázat!" tvrdí jeden ze šamanů centra Dungur, který se již po určitých zkušenostech raději osamostatnil a Dunguru nyní přetahuje jeho zahraniční klientelu. Několikrát se mu už také podařilo, aby dělal semináře šamanismu v několika evropských zemích.
Chování šamanů je na jedné straně naprosto pochopitelné. V Tuvě je vysoká nezaměstnanost a každý Tuvinec se snaží uživit, jak dovede. Vedle obřadů, které se dělají výhradně na žádost cizinců, však byly obnoveny rituály, jež se už dávno přestaly dělat a na tradici skutečně navazují. K těm patří rituály každoročního svěcení pramenů, stromů, očišťování bytů, domů a automobilů, ale i léčitelská praxe a pohřební obřadnost.

Pro národně-osvobozenecké cíle mají význam zejména rituály svěcení stromu a pramenů, ale pro běžné Tuvince jsou důležité především pohřby. Navíc síla smrti a úcta ke konečnosti lidského života vytváří jakýsi ochranný háv, který zabraňuje zneužití tohoto rodinného obřadu, při němž je přítomnost šamana naprosto nezbytná: sedmého dne umožňuje rodině jako prostředník mezi duchovním a lidským světem kontakt s duchem zemřelého a čtyřicátý devátý den ho pak odvádí do říše mrtvých.

Tuvinská šamanka Ojun vzpomíná na to, jak poprvé odváděla ducha do světa zemřelých:
"Měla jsem strach. Nedělala bych to, kdyby za mnou nepřišli. Byla jsem zrovna na návštěvě v Mongun-tajze. Zemřel tenkrát bratr šamana a šaman odmítl obřad vykonat. Obrátili se na mě, protože věděli, že jsem v kontaktu s duchy a že mě prosí, abych své poslání přijala. Souhlasila jsem pod podmínkou, že u toho bude šaman a že mě bude hlídat. Rozdělala jsem oheň a hranici otevřela. Začala jsem ducha zvát. Přišel. Uviděla jsem, jak sedí v plamenech a drží si hlavu. Viděla jsem, že někoho zabil. Řekla jsem, co vidím, a šaman souhlasil. Zeptala jsem se ducha, kdo mu vzal život. Odpověděl. Jméno jsem pak vyslovila nahlas a šaman přikývl. Potom jsem mu do plamenů podala jídlo, aby se najedl. Když se najedl, položila jsem do ohně cigarety. Zakouřil si a zmizel. Když jsem se probrala, šaman přihlížejícím sdělil, že jsem mluvila pravdu. Od té doby vím, že mohu dělat pohřební rituály sama."

Tato padesátiletá Tuvinka mi vyprávěla, že se šamankou stala tak, že ji opustil její muž a ona zůstala sama se dvěma dětmi bez prostředků. Tehdy se pod náporem těžkostí zhroutila a navštívili ji duchové. Ten den také v místní televizi zachytila zprávu, v níž se říkalo, že jeden z kyzylských šamanů hledá žáky. Řekla si, že to zkusí. Od duchů se dozvěděla, že se má stát šamankou a nejenže se jí povede lépe, ale že bude hlavně prospěšná svému okolí. Souhlas byl nevyhnutelný. Trvalo to čtyři roky, než získala patřičné zkušenosti, ale nyní ji vyhledávají za různými účely i ze vzdálených vesnic. Přijíždějí pro ni do hlavního města a odvážejí ji do hor nebo do tajgy několik stovek kilometrů.

V roce 2003 jsem byla v Tuvě přizvána k obřadu sedmého dne - rodina zemřelého s mou přítomností souhlasila. Šamanka mi dovolila, abych průběh obřadu zdokumentovala.

Když jsme vkročili do domu, kde se obřad konal, vzala do ruky misku s tuvinským čajem a ukápla čtyři kapky do čtyř světových stran. "Mám s sebou čtyři chlapce a mají hlad," svěřila se mi. Byli to její neviditelní pomocníci, které musela nakrmit. Obřad trval více než dvě hodiny, přičemž rozlévala do všech směrů nejen čaj, ale i mléko a vodku. Po celou dobu rozmlouvala se zemřelým a jeho odpovědi tlumočila rodině. Když skončila, řekla mi, že duch je spojený silně se svou matkou a bude zapotřebí pokračovat ještě v domě, aby je oddělila. "Matka ho nechce pustit," zašeptala, "narodila se v roce draka a bude těžké jejich pouto přerušit." Další část rituálu byla tedy věnována matce na její posílení, aby mohla svého zemřelého syna pustit.
Že je duch zemřelého vidět nad ohněm, mi sdělila i jiná šamanka:
"Když se obřad podaří a duch přijde, zůstane po vyhasnutí ohniště v popelu kruh..."

Pozoruhodné bylo také setkání se šamankou z centra Tos deer, která původně pracovala jako divadelní režisérka, než si ji duchové vybrali. Vyprávěla:

"Už jako dítě jsem se setkala s hospodářem tajgy. Vznášel se nad stromy, byl obrovský, zelený a měl jen jedno jediné oko. Tenkrát jsem ho viděla jenom já, rodičům jsem se o tom raději nezmínila. S duchy jsem se začala setkávat až mnohem později v době dospívání. Tato setkání jsem odmítala, ale duchové se nechtěli vzdát a útočili na mě. Věděla jsem, že pokud je neposlechnu, jistě se zblázním. Nějakou dobu jsem je ještě odmítala, ale byli neodbytní. Tehdy jsem byla dlouho nemocná. Uzdravila jsem se, až když jsem souhlasila. Můj osobní život je těžký. Není to lehké být šamankou, ale jiná možnost není, pokud si chci zachovat zdraví."

Zúčastnila jsem se na pozvání šamanů obřadů na břehu Jeniseje. Jedna ze šamanek si před obřadem namalovala pod nosem knír a prohlásila:
"Když dělám kam (bubnuji) a zpívám píseň algyš, cítím se jako muž. Jako by se mé pohlaví najednou změnilo. Jako muž jsem silnější. Ta síla mnou prostupuje a já se proměňuji... Proč je tomu právě tak, sama nevím."

Šamanky tuvinských center v soukromém hovoru často přiznávají, že se do Kyzylu přesunuly kvůli výdělku. Jedna z nich odpověděla:
"Mám vnuky a ti potřebují peníze na vzdělání. Kdybych zůstala ve vesnici, nijak bych jim nepomohla..."

Někdy se důvody, proč se šamani přestěhovali do hlavního města halí do hávu společenského prospěchu. "Šamanská centra v Kyzylu mají svůj význam, protože se stávají centrem pozornosti zájemců o šamanismus z celého světa," jednohlasně tvrdí všichni ředitelé šamanských center.
To, že se nejedná pouze o záležitost města a o módnost, potvrzuje však přítomnost domácích duchů eerenů v každé pastevecké jurtě. Snad každá jurta má svůj "kout", kde přebývá její ochránce, kterého jejím obyvatelům vytvořil šaman. Víra v duchovní ochránce se tedy neztratila. Městský člověk ovšem daleko víc zápasí s pochybovačností, zda šamani jsou nadále nositeli tradiční moudrosti, nebo spíš novodobí podnikatelé a obchodníci s tradicí. Když jsem se zeptala jedné z dcer ředitele šamanského centra Dungur, zda by v případě nemoci navštívila šamana, odpověděla mi: "Přestože je můj otec šamanem, nemám k těmto věcem důvěru. Raději bych zvolila lékaře a důvěřovala jeho odbornosti."
Asi kdybychom se v čase vrátili do 30. let minulého století, šamani by byli znovu nejspíš "nepřáteli a utlačovateli pracujícího lidu", protože jsou mnozí z nich díky své činnosti majetní. Za Kyzylem si stavějí domy z peněz, které utrží za obřady a mnozí Tuvinci jim jejich výdělky závidí. Možná právě proto i prezident Tuvy uvažuje o projektu společného šamanského domu, kde by šamani byli umístěni pod jednou střechou. Na jedné straně by byli pro návštěvníky Tuvy dostupnější, na straně druhé by jejich výdělky bylo snadnější podřídit kontrole a zdanit.

Tuva nyní žije v rozporu. Zatímco starší generace tíhnou k duchům a dávají přednost tradici před novotami, mladí vzhlížejí do světa a ti šikovnější a vzdělanější hledají řešení svých životů mimo vlastní zemi. A svět zatím pátrá a možná i nachází v tuvinských stepích a horách svou ztracenou duši, která se ve společnostech postavených na výkonu a úspěšnosti prodírá na povrch jen s velkými obtížemi.

1.10. Pavlína Brzáková